Občas, vlastně docela často, se setkávám s tím, že někdo říká: „Já se nerad/nerada fotím…“. Třeba tady Barča… Jednoho dne se ale rozhodne, přijede, nalíčím ji, obléknu a vyfotím a ona je nadšená. Já tomu, že se někdo nerad fotí, moc nevěřím. Myslím, že je to jen taková zástěrka pro ostych. Ten pramení třeba z malého sebevědomí, nebo třeba i z obavy, že se kamarádi budou smát, že ze sebe někdo dělá modela/modelku… Hele, řeknu ti to jednoduše. Je to tvůj život. Ne jejich.
Každá fotografie je zakonzervovaný kousek tvého života. Okamžik, který se již nikdy nevrátí, nikdy se nebude opakovat, protože každou vteřinou, která uběhne od okamžiku, kdy stisknu spoušť fotoaparátu jsi o něco starší. Čas se nedá zastavit. A když se podíváš víc do budoucna, až budeš babička, tak tvá vnoučata najdou tvé fotografii a užasnou: „Jé, babička byla tak krásná…“. Napiš mi a já ti udělám konzervy plné vzpomínek. Zahoď ostych, uvidíš, že si to focení užiješ s úsměvem a radostí. Nekoušu, neškrábu, neprskám… 🙂
